Bojíme se psychologa?

Dvacáté první století, doba neuvěřitelného technického pokroku. Doba změn paradigmat, nástupu AI a doba marketingová. Zdá se, že nikdy jsme neměli blíže k dostupnosti informací na jakékoliv téma. I proto společenským éterem běží mnoho informací z pole oboru psychologie. Až bych řekl, že psychologická témata jsou trendy a povolání psychologa se zdá být vysněné v očích mnoha mladých lidí. 

Jako by psychologie opanovala mediální titulky a jakékoliv psychologické téma bylo vděčné a zajímavé pro mnoho čtenářů. Od dob, kdy jsme jedince s duševními obtížemi posílali na volné moře v tzv. "lodích bláznů" nebo je zavírali do otřesných léčeben uplynulo mnoho let. Jsme více humanisté než naši předci, možná i proto, že si každý z nás občas uvědomuje, že někdy se necítí dobře, emoce jej zahltí, nerozumí okolí, nechápe, proč mu končí vztah, nebo proč mu nejde navázat nový. Také jsme začali používat mnoho psychologických termínů a často slýcháme, když někomu zdánlivě nejde soustředit se "já mám ADHD". 

Psychologická témata rezonují v naší společnosti čím dál více, máme programy na destigmatizaci psychologie a duševních onemocnění. Je naprosto správné, že se diskurzem šíří povědomí o psychologii. Ovšem stále přetrvává stigma návštěvy psychologa. Buďme k sobě upřímní. Kdo z nás ve chvíli, kdy se necítil dobře, nedařilo se mu v práci, ve škole, v osobním životě, ve vztazích, opravdu vstal a navštívil psychologa? A to dokonce již fyzicky za psychologem nemusíme, stačí pár kliknutí a lze se sejít online formou. Kdo z nás si dokázal říct o pomoc? Pokud bychom nyní seděli v sále a každý, kdo o péči psychologa požádal, by zvedl ruku, moc rukou bychom jistě neviděli. Ale proč tomu tak je? 

Proč je tak těžké sednout si na 10 minut k počítači a objednat se? Někdo by nyní mohl namítat, že psychologů je málo a čeká se na ně dlouho. Tato námitka je částečně oprávněná. Jistě pro péči o duševní zdraví v ČR by psychologů a psychiatrů mohlo být mnohem více, a to nehovoříme o psychologické péči pro děti. Avšak pokud se necítíme dobře, první psychologická pomoc, troufám si říct, je u nás na dobré úrovni. Máme mnoho krizových interventů a krizových linek. Rovněž do pár minut si mohu rezervovat termín setkání u psychologa či psychoterapeuta. V tom tedy takový problém není. 

Vracíme se k otázce jistého stigmatu psychologické péče. I když je psychologie trendy obor, zůstává dle mě na rovině trendy oboru. A bohužel přínos, který pro společnost má je stále ne zcela objeven. Kdo z veřejnosti by dokázal říct, jaký je rozdíl mezi psychologem, psychiatrem a psychoterapeutem? A co je psychologické poradenství, krizová intervence a psychoterapie? Psychologická péče v jejích zmíněných formách je tu k dispozici a stačí se jen objednat. Zní to jednoduše a přesto je to velice těžké provést. 

Jako psycholog, který poskytuje psychologické poradenství online, vidím, jak je pro klienty obtížné učinit první krok a napsat mi email nebo zprávu. A přesto již tento krok je velikým úspěchem za cestou k duševnímu zdraví. Náročnost tohoto rozhodnutí tkví v menší všímavosti vůči naší vlastní psychice. Pokud si zlomím nohu, bolí mě zuby, záda, nohy apod., spěchám na blízkou pohotovost. Bolest mi v tuto chvíli pomáhá všimnout si, že část mého těla není zdravá a že se něco děje. V tu chvíli není těžké si o pomoc říct, i když jistě je mezi námi mnoho jedinců, kteří obtíže přecházejí a nevšímají si jich. 

Fyzično a bolest lze dobře vnímat. Ale co naše vlastní myšlenky, emoce, vztahy? Jak často si jich každý den všímáme? Kolik času denně trávíme rozhovorem se sebou a monitorováním svého prožívání? Je zcela normální odpovědět, že času, který bychom věnovali sobě samým mnoho nemáme a nevytváříme si jej. Je normální, že jsme zahlceni každodenním obstaráváním a hraním společenských rolí, kdy se často pravé prožívané emoce nehodí. I já, kdybych nebyl svým oborem cvičen, tak bych si nevšímal svých prožitků. Přesto je toto naše chování chybné. Je to podobné, jako kdybychom si nečistili zuby, časem by nám z úst páchlo a objevil by se kaz. A stejným způsobem mohou bujet nejen duševní nemoci, ale také ne příliš šťastný a spokojený život. 

Přestože tuto chybu nevšímavosti vůči sobě samému, užívání popírání, vytěsňování, vyhýbání se či útěk do slasti v podobě alkoholu, návykových látek či virtuálního světa děláme běžně, je třeba ji napravit. Neviňme se však, že si sebe a svých emocí tolik nevšímáme. Učil nás někdo ve škole, jaké máme emoce, jak s nimi pracovat, jak truchlit, kdy je třeba vyhledat pomoc? Předali nám tuto zkušenost naši rodiče či rodina? Odpověď zní ne. Projevit vlastní emoce a věnovat se tomu, jak se cítíme, není slabost. 

Chtěl bych tedy poprosit všechny čtenáře, všímejte si, jak se cítíte. Položte si tu prostou otázku alespoň jednou za den: "Jak mi dneska je?" a ještě jednu "Co bych dnes potřeboval?". Chvíli se zamyslete a věnujte alespoň 5 minut ze dne sobě. Vyplatí se to. A pokud se necítíte dobře, vyhledejte pomoc psychologa. Není to projev slabosti, naopak je to projev síly, odpovědnosti za svůj vlastní život a začátek cesty k tomu cítit se dobře, spokojeně a šťastně.

 "Nebojte se mluvit o tom, jak se cítíte." A.S. 

 Mgr. Adam Stodola